PROČ NĚCO TAKOVÉHO DĚLÁM?
Každý rok se snažím přijít s něčím novým, co tu ještě předtím nebylo. Mohl bych spokojeně dělat věci, které fungují a které jsou osvědčené stále dokola, ale tím bych hrozně okoral a zestárnul. I já sám se vyvíjím a v tom, co dělám, chci přinášet to nejlepší ze sebe tak, jak jsem. Chci se podělit o to nejlepší.
Nenabízím techniku, nabízím umění, přístup k věcem. Co se mění v Jak.
Venuše je pro mě láska, obsahující odvahu kráčet bez brnění v celé zranitelnosti a nedokonalosti člověka. Myslím, že všechny ostatní odvahy se vlastně učí od lásky. Tam, kde vojáci nasazují životy s meči a štíty, ona projde nahá a vojáci se rozestoupí a s úctou pokleknou. A i kdyby jí vzápětí skolily šípy a ona se sesula k zemi v krvi, měl její čin smysl.
Zakladatelé psychoanalýzy se pouštěli do kontaktu s něvědomím právě jako tito vojáci. Vytvořili k tomu i dobyvatelský slovník: obrany, raport, komplexy atd. Kdyby vy jste byli nevědomí, tedy příroda v celé její mohutnosti, a někdo vás začal brát útokem, jak byste na něj zareagovali? Je bitva jediný způsob, jak vstoupit do kontaktu s nevědomím?
Do nevědomí se nemůžeme vypravit s předem utvořenou mapou. Všechny mapy jsou staré.
Proto nyní půjdeme bez předem vytvořeného plánu, mapy, osnovy. Možná bychom skrze výchozí koncepty a plány vytvořili mřížku, o níž by se sice bylo možné bezpečně opřít (cítíte ten klídeček, který z toho plyne?), ale která by možná
zadržela kus velké krásy, která se právě teď rodí, ve vás, ve mě a ve světě a která chce jít ven. Dáme této kráse prostor, který si zaslouží. Dáme úctu Venuši, přírodě i nevědomí. Nebudeme mřížkovat. Necháme před námi bílý papír, bílé plátno.
Bílé plátno pro tisíc a jeden příběh.
Není vzrušující otevřít knihu, která ještě není napsána, ale už už se k tomu schyluje?
Vlákna našich příběhů se propojí a slijí v jeden velký ornament.
Před dvěma lety jsem odstartoval Uranskou Odysseu, která do našich životů vypustila Urana, Prométhea, Trickstera. Nyní přichází čas pro Venuši a Dionýsa, archetypální božské energie, které se spolupodílejí na vytváření světa. Ty mi nyní klepou na rameno. Dáme jim prostor, aby nás mohli inspirovat, aby nás mohli zavést tam, kde to ještě neznáme.
I pro mě takový projekt představuje riziko a vzrušující výzvu. Odmávnout něco takového je trochu jako skočit z útesu. Něco se přitom chvěje, něco přitom umírá a něco se přitom rodí. Znamená to přenechat důvěru něčemu vyššímu než jsem já sám se svou omezenou perspektivou a nechat to dít se samo. Vlastně tomu moc nezaclánět. Být průchodem pro to, co se má stát.
Nuže - dávám tomu důvěru, dávám tomu zelenou a nechť se děje z vůle Nejvyššího, jehož záměry nedohlédneme.
Vojtěch Franče